Je nezbytné zvolit si úplně obyčejný život, říká britský konzervativec Roger Scruton. Jeden z nejznámějších britských filozofů a politologů už dlouho dovádí levici k zuřivosti. V Evropskou unii hluboce nevěří. Obává se přílivu islámských emigrantů na Západ. A neví, zda skutečně nenastal čas pro preventivní války.

Přípravy na válku s Irákem odhalily hluboké rozpory mezi evropskými státy. Co z toho plyne pro budoucnost budování společné Evropy?
Evropský experiment - ale on to není experiment, spíše diktatura - po nás chce, abychom se vzdali naší suverenity ve jménu společného politického podniku. Experimentátoři odmítají uznat základní pravdu, že identity jsou formovány krizemi. Krize ukazují, kdo kým je. Ve všech vážných krizích, kterými Evropská unie prošla či prochází - od rozpadu Jugoslávie přes krizi s migrací po válku s Irákem - se Evropa rychle rozmělnila do svých národních zájmů. Nikdy nešla jedním jasným směrem, nemůže se opřít o společnou oddanost všech svých členů. To je nepřekonatelný problém. Evropská unie je hlubokou iluzí. Evropa nemůže existovat jako jednotný politický prostor. Takový prostor by nutně potřeboval, aby k němu byli jeho občané loajální, aby se s ním identifikovali. Jediné, co EU nyní dokáže, je vnucovat zákony, které si nedokážou získat respekt a podporu. Proto nemohou být zcela legitimní.

Může tedy válka v Iráku zasadit ránu snaze Evropy najít svoji společnou identitu?
To už se stalo. Společný národní evropský stát neexistuje a existovat nebude. Pravda, národní stát existuje - ve Spojených státech amerických. Jsou to, jak název napovídá, opravdu "spojené státy". Z mnoha historických příčin skutečně jsou jednou zemí. Spojuje je především společná tradice anglického právního povědomí, dědictví anglického jazyka a to, že více či méně přijaly pravidla anglického protestantského státu. Navíc to byla nová země, takže se společná identita zformovala bez větších problémů. Ale jak chcete vnutit společnou identitu kontinentu, který mluví dvaceti rozdílnými jazyky, má tři nebo čtyři nekompatibilní systémy zákonů a dlouhou historii rozporů? To nejlepší, v co můžeme doufat a čeho jsme již téměř dosáhli v 19. století po vídeňském kongresu, byla rovnováha mezi velmocemi. A rakousko-uherské impérium utvářelo bariéru mezi námi a Blízkým východem. Ale nic nikdy nevydrží dlouho.

Je podle vás rozdíl mezi západními zeměmi a zeměmi islámu tak zásadní, jak se často uvádí?
Velký rozdíl bezesporu existuje. A to v rozdílném chápání loajality, zákona a v podvolení se autoritám. Pro nás to je definováno na základě příslušnosti k území, u muslimů na základě víry. U nás mohou existovat rozdílné víry na jednom teritoriu a princip tolerance je zabudován do celého principu územní příslušnosti. Pro islámský systém toto neplatí jeho zákony jsou vybudovány na předpokladu, že věříte v boha. Korán je psán pro věřící, je návodem k jejich životu, ale co potom s těmi, kteří jsou nevěřící? O nich se nezmiňuje, s nimi se nepočítá. V našem systému to je jinak: když jste zde, na tomto území, a máte právo na občanství, musíte být poslušni zdejších zákonů a zároveň můžete užívat privilegií vyplývajících z této poslušnosti. Proto je pro nás tak velkým nebezpečím masová imigrace. Mezi námi se najednou objevuje hodně lidí, kteří se necítí příliš vázáni závazkem chránit své území.

Hovoříte o problému Británie?
Jistěže. Ten problém se již vymkl kontrole. Občané jsou tím stále více znepokojeni, nicméně vláda odmítá cokoliv podniknout, neboť podle ní by to bylo politicky nekorektní. Národní stát však nemůže přežít, pokud bude migrace postupovat tímhle tempem. Stát existuje díky tomu, že ho lidé považují za svůj společný domov, který mají povinnost chránit a jenž musí mít dobré vztahy se svými sousedy. Váš dům nemůže být donekonečna otevřen invazi nezvaných hostů. Každá domácnost ví, jak je skvělé mít dům, vlastní prostor, vlastní rodinu a být schopný nabídnout pohostinnost a chovat se k hostům velkoryse. Avšak radost z této velkorysosti mizí v okamžiku, kdy je zneužívána těmi, kteří vešli nezváni a poté odmítají odejít. To je velká hrozba základům, na nichž je naše - ale nejen naše! - identita postavena. Vy se potýkáte nebo velmi brzy budete potýkat s podobným problémem. Mám na mysli například ukrajinskou mafii.

Prochází tedy Západ krizí hodnot, krizí identity, krizí všeho?
Nesporně krize existuje. A jednou z jejích příčin je nezkrotitelná touha lidí stále něco měnit a takzvaně zlepšovat. Lidé nejsou schopni říci si: Jsme spokojeni s tím, jak se to má nyní. Jsem přesvědčen, že těžko může být něco lepšího než to, čím západní civilizace procházela v dobrých momentech uplynulých dvou set let. Pravda, andělům by to asi nestačilo, ale nám se nic lepšího stát nemohlo. Jenže lidé nejsou schopni vidět to a ocenit, nejsou s to pochopit, jak důležitá je vláda zákona, sounáležitost s územím, ochrana majetku a rodinných hodnot, tolerantní náboženství, rozumná míra kultury, určitá míra poznání; tohle je ve své podstatě dostačující. Namísto toho budou horečně pobíhat, pátrat dál a dál po nových světech, budovat nové silnice, cestovat tam a zpátky, organizovat dovolené a prostě činit vše pro to, aby se narušil řád věcí. Není divu, že vše je roztříštěno. Je to krize cele daná neschopností lidí, jak řekl Pascal, zůstat v tichosti ve svém domě.

Vy osobně se o to snažíte?
Samozřejmě. A každý by se o to měl snažit. Pakliže lidé nedělají, co dělat mají, musí být připraveni nést následky. A těmi následky je, že vše je postaveno na hlavu.

Ale to snad ani nejde, nic neměnit...
Neříkám, že věci by se neměly měnit. Často je to naprostou nezbytností. Ale mnohem důležitější je objevovat věci, které by neměly být měněny. Potíž tkví v tom, že to vyžaduje mnohem více intelektuální a morální snahy než se prostě pokoušet věci přeměňovat. Každý dokáže vytáhnout špunt ve vaně, ale najít cestu, jak uchovávat systém trubek ve stavu, kdy vždy dokážou tu vanu naplnit, je mnohem těžší.

Nezmizely principy osobní odpovědnosti ve víru popkultury a populismu politiků? Z čeho čerpat energii pro víru v budoucnost demokracie?
Moje víra v demokracii nikdy nebyla bezmezná. Nepochybně je skvělé, že lidé drží v rukou moc zbavit se těch, kteří jim nevládnou rozumně. Ale aby byl systém opravdu funkční, musí být přítomno mnohem více než pouhá svoboda volby. Musí existovat instituce, díky nimž jsou rozhodnutí činěna především těmi, kteří se v dané věci opravdu vyznají. Kdyby se o všem rozhodovalo demokraticky, jak by například vznikala osnova výuky fyziky na univerzitě? Jsou zkrátka věci, o nichž by měli rozhodovat jen ti, kteří jsou toho schopni. Demokracie má přitom páky omezující obecný vliv těchto elit - když se elity vymknou kontrole, je možné jim jasně říci: Bylo toho dost! Ale pokud demokracii začnete považovat za nejvyšší kritérium ospravedlňující vše, pak se také vše dostává do nebezpečí. Zkrátka lidé by neměli mít bezmeznou víru v demokracii. Měli by ji považovat za nástroj nápravy poskytující možnosti zastavit něco, co zašlo příliš daleko. Ve víc by věřit neměli.

Co mají dnes dělat ti, kteří se cítí být minoritou? Kde mají nacházet útěchu lidé, kteří se snaží hrát podle pravidel a cítí se unaveni nekonečným populismem či neschopností svých politických reprezentantů?
Každý si musí najít svoji vlastní cestu. Neměl by cítit, že má za povinnost dělat něco jiného než najít poklidný způsob života se svou rodinou, s přáteli a se sousedy. A nikdo by ho neměl nutit dělat cokoliv jiného. Obyčejný život, o němž píší lidé jako Karel Čapek, je správný. To je život pro moderního člověka: žít poklidně, obdělávat své políčko, starat se o rodinu, prosazovat své zájmy ve své místní komunitě, ve škole, na církevním shromáždění a podobně. A také se snažit pomáhat lidem, kteří to potřebují. Ale nesnažit se dobýt celý svět. Jakmile si lidé začnou myslet, že mohou dobýt svět, tak ztratí svoji vážnost, neboť dobýt svět prostě nejde. Nyní je mnoho těch, kteří si myslí, že jsou hlasem třetího světa nebo že se jednou provždy vypořádají s křivdami historie či jsou na dosah porážky tyranie nadnárodního kapitalismu. Tohle nikdy nemůže nikam vést. Ale pokud se usadíte v malé komunitě a žijete v souladu se svými morálními pravidly, zjistíte, že cesta vpřed existuje. Všechno je to prosté.

Podle vás je nyní v Británii hodně věcí v nepořádku. Vážně je to tak zlé? Pro nás zůstávají britské hodnoty stále do značné míry pojmem.
Tyto hodnoty nepochybně zůstávají zakotveny v lidech mé generace. Ale jsou soustavně ničeny socialistickým myšlením a stávající vláda nemá žádnou koncepci, jak dát věci do pořádku. Tak to v životě chodí, vše má svůj konec. Je možné, že se Británie znovu postaví na nohy, nevím. Ještě před dvaceti roky, když jsem se začal zajímat o vaši zemi, cítil jsem se trochu jako misionář. Považoval jsem za dobré seznamovat lidi s naší koncepcí vlády zákona, úcty k institucím, rolí tradic, kterých se nikdy nevzdáme. Ale to vše je pryč. Možná ještě ne úplně, ale směřuje to právě tam.

Válkou v Iráku jsme rozhovor začali, tou válkou jej i skončeme. Kam nás ta válka vlastně zavedla? Nemáte pocit, že lidé najednou mnohem silněji než ještě docela nedávno tápou v tom, jaký svět vůbec je, co je dobré a co je zlé?
Můj postoj k válce v Iráku není vyhraněný. Je však jasné, že Saddám Husajn je naprostý šílenec. Nemůže se odvolávat ani na nějakou ideologii, není za ním nic než touha po moci. Když byla v roce 1991 vedena válka v Zálivu s cílem vyhnat Irák z Kuvajtu, spojenci se kvůli OSN rozhodli zastavit se na půl cesty a Saddáma nesvrhnout. On to "nečetl" jako příležitost k nápravě. V jeho mentalitě je hluboce zakořeněna pomsta. Kdyby měl atomovou bombu a získal možnost, jak ji roznítit třeba v New Yorku, udělá to. V tomto ohledu je skutečně v zájmu USA, aby se toho muže zbavily. Ale nutně z toho neplyne, že Evropě to poskytuje legitimní důvod vést válku proti němu. Na druhé straně není pochyb o tom, že žijeme v nové éře, kdy tito šílenci hrozí bez ohledu na hranice. Preventivními údery proti nim se nedá nic zkazit, pokud budou udělány rychle. Dost možná, že dávné pravidlo, že válka je ospravedlnitelná pouze v sebeobraně, už není přijatelné, neboť na sebeobranu pak už taky může být pozdě. To by však znamenalo, že se změnila podstata válek, a pak je nutné přiznat: nevíme, jakými morálními pravidly se ty nové války mají řídit. Je například otázka, kdo má právo takové údery vykonávat. Myslím si, že lidem to začíná docházet. Je možné, že rozhodnutí USA jít do války nebylo správné. Ale také to nebylo rozhodnutí špatné.

Roger Scruton
Narodil se 27. února 1944. Vystudoval filozofii na Jesus College v Cambridgi, kde získal i doktorát. Profesor estetiky na Birkbeck College of London. Autor řady knih o filozofii, estetice, umění, napsal však i prozaická a hudební díla. Česky vyšlo například: Konzervativní myslitelé, Smysl konzervatismu, Slovník politického myšlení, Krátké dějiny novověké filozofie, Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Scruton má velmi blízký vztah k Československu, potažmo k České republice. Od roku 1979 se při svých návštěvách podílel na tzv. podzemní univerzitě, která v Praze, Brně a Bratislavě provozovala bytové semináře především o filozofii. Ani po listopadu 1989 své "české" aktivity neukončil. Je členem českého PEN-klubu a Společnosti pro vědy a umění, spoluzakládal Vzdělávací nadaci Jana Husa. Obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně a prezident Havel mu udělil Medaili Za zásluhy.

Prevzaté z eu.eportal.cz