Výsledek referenda o vystoupení Spojeného království z Evropské unie vyvolal silné, mnohdy až hysterické reakce. Na základě novinových titulků by se jednomu mohlo zdát, že ostrovní království zvedlo kotvy a chystá se odplout kamsi ke grónskému pobřeží. Prohlášení typu „právě se z Velké Británie stala malá Anglie“ jsou jistě přehnaná a možná i hloupá. Samozřejmě, jedná se o vážnou a bezprecedentní událost, v tomto ohledu se však netřeba obávat toliko o osud Británie, jako o budoucnost Evropské unie.

Jak poznamenal Niall Ferguson v jedné pobrexitové debatě (1), Británie v rámci EU vždy reprezentovala hlas zdravého rozumu (především v době úřadování madam Thatcherové), prosazovala kroky vedoucí k liberalizaci vnitřního trhu, stavěla se kriticky k projektu jednotné měny, stejně jako k nárustu byrokracie a přerozdělování. Jistě to souvisí i se specifičností britského myšlení, práva a intelektuální tradice, s důrazem na empirii a „common sense“.

Absence britského elementu v evropském dění (a myšlení) podle Fergusona v dějinách vždy vedla k uvrhnutí kontinentu do zmatků. Vystoupení z EU samozřejmě pro Británii neznamená opuštění Evropy (jak je to mnohými eurofederalisty vykládáno). Znamená to však nemožnost spolurozhodovat o vnitřních náležitostech unie, přičemž Británie měla v tomto ohledu vždy silné slovo. A její hlas bude chybět také nám, občanům Česka a Slovenska.

Brexit je tedy jasným signálem pro evropský establishment, otázkou je, jak jej bude interpretovat. Pokud se nepoučí a bude i nadále prosazovat federalistickou linii, s důrazem na přenášení dalších pravomocí na evropské instituce, případně bude dokonce směřovat i k vytvoření jednotné armády, nebude mít již tak silnou opozici v podobě tradičně rezervované britské politické reprezentace. Menší státy, jakými jsou Česko i Slovensko, proto ztratily strategického spojence při hájení svých zájmů proti tlaku větších hráčů, usilujících o prohloubení centralizace. Spor o kvóty na uprchlíky ukázal nerovné postavení novějších členů sedmadvacítky a lze se domnívat, že se do budoucna nejedná o jediný případ. Česká republika také ztratila významného spojence v otázce zavedení jednotné evropské měny. Proto nám bude Británie chybět.

Co s tím? Pochopitelně se nabízí spolupráce zemí V4, které pojí společná dějinná zkušenost i některé zahraničněpolitické zájmy. Vytvořením pevného bloku s jasně definovanou strategií by se dalo efektivně oponovat nežádoucím tendencím na půdě unijních institucí, čelit tlakům ze strany německé a francouzské vlády, a případě i přijít s vlastní vizí směřování unie.

Vzhledem k vnitřním rozdílům v rámci zemí a vlád Visegrádu se však jako reálná jeví spíš společná defenzivní hájení partikulárních zájmů (jako tomu bylo v případě zmíněných kvót).

Pro budoucí prosperitu, bezpečnost a stabilitu evropského kontinentu je třeba se vrátit k původním myšlenkám a hodnotám, na kterých stála úspěšná poválečná spolupráce všech zúčastněných zemí. Jednotný evropský trh musí být skutečně volný, aby vytvářel zdravě konkurenční prostředí, nutně vedoucí k inovacím a zvyšování životní úrovně. V opačném případě se ocitneme ve stagnujícím mokrém snu byrokratických aparátčíků, který však bude noční můrou pro všechny ostatní.

Přílišná centralizace Evropě škodí. Koneckonců byla to vždy konkurence v rámci jedné civilizace, která vedla k jejímu kulturnímu i ekonomickému rozkvětu. Ať už to byly řecké městské státy v klasickém období, Itálie v době renesance nebo Německo (které se vyhnulo absolutistické centralizaci a díky tomu má vícero ekonomických i politických center). Právě konkurence evropských zemí zapříčinila vzestup kontinentu. Pravda, za cenu mnoha (často zbytečných) válečných konfliktů. Těm je potřeba předejít, a proto je pro udržení míru jistě určitá míra mezinárodní spolupráce nezbytná, záleží však na její formě.

Evropské vlády se však v poslední době zabývaly spíš uplácením svých občanů jejich vlastními penězi než řešením bezpečnostních otázek. Evropský sociální systém je ale ve stávající podobě neudržitelný a do značné míry závisí na přítomnosti amerických ozbrojených sil v Evropě. Pokud budou evropské země nuceny zvýšit výdaje na obranu (což s největší pravděpodobností po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem budou muset), bude to na úkor sociálních výdajů a dalšího masivního zadlužení. S ohledem na velice nejistou bezpečnostní situaci ve světě a ekonomické potíže zemí eurozóny se nejedná o světlé vyhlídky.

Proto v první řadě potřebujeme zajistit konkurenceschopnost, růst a efektivitu naší ekonomiky. Tu ale rozhodně nerozhýbou úředníci, jejichž hlavní starostí je to, jaký má váš vysavač příkon, ani dotační „byznys“ z podstaty podporující neefektivní nakládání s veřejnými prostředky. Vláda práva je bezpochyby velkým výdobytkem evropského myšlení, nebezpečí však tkví v obrácení tohoto principu proti samotným občanům, kteří se ve změti zákonů a vyhlášek snadno stanou obětí úřednické zvůle. Narůstající byrokratická zátěž a přehršel regulací jsou tím, co brzdí rozvoj ekonomiky, tím co brání vstupu malých hráčů na trh a celkově zabijí veškerý potenciál k inovacím. Tato tendence proto do budoucna nepřinese nic pozitivního a povede k postupnému úpadku zemí EU.

Cílem by měla být Evropa dynamická, svobodná, decentralizovaná, respektující specifika jednotlivých zemí a regionů, ale zároveň hrdě hájící společné hodnoty, kulturu a odkaz vytvořený generacemi našich předků. Brexit vyslal jasný signál, že se tomu tak nedělo. A pokud se na tom nic nezmění, nečeká Česko, Slovensko ani celou Evropu příliš zářná budoucnost. Stojíme na křižovatce, proto musíme zavčas společně vytvořit vizi svobodné Evropy, ve které nebudou mít hlavní slovo socialistické experimenty (ať už se schovávají za progresivismus nebo nacionalismus), ale především zdravý rozum.

Autor študuje na Filozofickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne.

Esej sa umiestnila na 2. mieste v rámci súťaže Študentská esej 2016.