Konzervativismus měl vždy určitou "teorii", jenže právě nikoli vševysvětlující, racionalistickou, abstraktní; dnes má na své straně teorie, jako je teorie chování, sociobiologie, filozofická antropologie a filozofie potýkající se kriticky s modernou. A jako pouze protiliberální nebo protidemokratický nelze konzervativismus nakonec také pochopit.

Původ slova

Konzervativismus (také konzervatismus) a "koznervativní" jsou umělá slova, která - odvozena od latinského conservare (= uchovat) - se stala v době Francouzské revoluce sdružujícími pojmy pro určité politické směry a ideje. První použití slova - "constitution conservatrice de la liberté" (1789), "sénat conservateur" (1799) nebo "les ideés conservatrices" (1799) - označují instituce a ideje, od nichž se očekávalo uchování výdobytků revoluce v oblasti svobody. V tomto smyslu si týdeník F. R. de Chateaubrianda "Le conservateur" (1818-20), jenž pojem popularizoval, kladl za cíl "uchovávat zdravá učení"; stavěl se za krále, šlechtu, ale i za svobodu a ústavu. V 19. století se ale neprosadil tento konzervativismus, nýbrž ten, který se vyznačoval nepřátelstvím vůči Francouzské revoluci. Tento konzervativizmus byl odůvodněn - bez užití slova "konzervativní" - E. Burkem v jeho Reflections on the Revolution in France (1790). V Anglii se tento pojem objevil teprve v roce 1830, když J.W. Croker nazval torye "konzervativní stranou"; v Německu stejně jako v USA zdomácněl tento výraz rovněž teprve ve třicátých letech 19. století.

Co je konzervativní?

Pohled na dějiny konzervativismu dokazuje, že nemůže být konzervativní vše, co se jako konzervativní označuje. Starokonzervativismus si protiřečí stejně jako směry neokonzervativismu. Hodnotově neutrální definice nejsou možné; buď definici podává oponent konzervativismu, nebo přívrženec některého ze směrů konzervativismu. Rozličení jako "konzervativismus statu quo", "reformní konzervativismus", "reakce" (plus "revoluční konzervativismus") (autorem tohoto rozličení je K. Epstein) nevysvětlují, "co" má být zachováno. Rozlišení je (lepší) "hodnotový konzervativismus" versus (horší) "strukturální konzervativismus" (toto rozlišení provedl E. Eppler) odtrhává od sebe to, co pro mnohé konzervativce neoddělitelné. Mluvit pouze o konzervativním chaosu, neexistenci teorie nebo o "dilematu reflexe" (pojem M. Greiffenhagena) - zde stojí argumentující konzervativce vždy již na půdě svého protivníka - konzervativismus míjí. Konzervativismus měl vždy určitou "teorii", jenže právě nikoli vševysvětlující, racionalistickou, abstraktní; dnes má na své straně teorie, jako je teorie chování, sociobiologie, filozofická antropologie a filozofie potýkající se kriticky s modernou. A jako pouze protiliberální nebo protidemokratický nelze konzervativismus nakonec také pochopit.

Staatslexikon. Recht-Wirtschaft-Gesellschaft Freiburg 1987 (Prostor 17/1991)